Český hokej si musí vzít příklad ze skandinávských zemí. Mládí musí dostat šanci

(Aktualizováno před )

Dostat se z tehdejšího východního bloku do NHL před rokem 1989 bylo velmi složité. Československý hokejový svaz, potažmo naše socialistické zřízení, pouštělo české a slovenské hráče až po dovršení určitého věku. Navíc museli mít za sebou výsledky na mistrovství světa, zkrátka museli naší zemi něco odvést, aby poté za odměnu dostali výjezdní doložku do “zlého kapitalistického světa”. Týkalo se to třeba Ivana Hlinky či Jaroslava Jiříka, našeho prvního hráče v NHL.

Kromě oficiálně povolených odchodů do kanadsko-americké hokejové soutěže, tu byla ještě druhá skupina hokejistů, kteří se rozhodli emigrovat. Např. bývalý útočník Michal Pivoňka dostal (v jeho nepřítomnosti) za emigraci dva roky, když v roce 1986 utekl do zámoří přes Jugoslávii. Ve dvaceti letech “zdrhl” další skvělý útočník Petr Klíma. A nebyli jediní.

Po sametové revoluci došlo logicky k radikální změně. Hráči odcházeli do zámoří hromadně nehledě občas na “svou kvalitu” a zpravidla končili v nižších zámořských soutěžích. A na tom se toho moc nezměnilo…

Skoro každý malý hokejista touží dostat se jednou do NHL. Je to správná motivace, která žene mladého sportovce, aby se naplno věnoval tréninku, aby neodflákl žádný zápas. Zároveň samozřejmě záleží na kvalitě tréninku (mít nad sebou zkušeného kouče), dodržování životosprávy a správné regenerace.

Pak přijde ten důležitý moment pro mladého hráče, uvědomění si, zda má na to hrát nejlepší ligu na světě nebo ne. Zda není nejlepší udělat třeba kvalitní kariéru v Evropě než se “zahrabat” v nižších severoamerických ligách. Většina hráčů, v podstatě se jim nemůžeme divit (od mala toužili po tom odejít do zámoří), dá přednost druhé variantě. Už i třeba kvůli tomu, že byli draftováni, což vnímají jako určité hledisko, i když třeba lehce falešné, že je tam o ně velký zájem.

Někteří namítají, že i kdyby jim to v Americe hokejově nevyšlo podle jejich (i našich fanouškovských) představ, naučí se samostatnosti a hlavně, pokud v zámoří vydrží několik let, dorozumí se perfektně anglicky, což mohou uplatnit při pozdějším civilním zaměstnání.

Pojďme však zpátky k hokeji. Podle statistik jen 8% českých hráčů, kteří od roku 1997 prošli zámořskými juniorskými týmy, se dostalo poté do NHL. Kolem patnácti procent se přemístilo do AHL, zbytek se vrací do Evropy.

Osm procent je opravdu malé číslo. A znovu se tak vracíme k otázce, jestli je opravdu nejlepším řešením odcházet v mladém věku do zámoří. Řešením by bylo dávat více příležitostí mladým hráčům v naší extralize, tak jak to dělají ve Švédsku či Finsku. Extraligové kluby však spíše posílají mladé hráče se otrkat v první lize.

Stejně jako u fotbalu opět mají velké slovo agenti, kteří dokážou toho hráče a jeho rodiče tak “zblbnout” (čti nadchnout) pro odchod do USA či Kanady, že mladý hokejista neváhá ani minutu.

“V poslední době mi připadá, že máme více agentů než hráčů. Někteří hráči mají agenty už ve čtrnácti a to jsou podle mě příživníci, kteří čekají jen na provize,” řekl před léty bývalý reprezentační trenér Alois Hadamczik jasně svůj názor na situaci v juniorském hokeji. “Koupí jim jedny brusle nebo dvě hokejky a pak diktují rodičům podmínky. Ti samozřejmě jednají v dobré vůli, protože většinou neví, jak to v hokeji chodí,” myslí si zkušený kouč. “Agenti zbytečně vytrhávají děti z rodinného prostředí. A stačí se podívat na to, kolik hráčů se pak v zámoří prosadilo, a kolika odchod zničil kariéru. A porovnat to s hráči, kteří do NHL šli přes extraligu nebo reprezentaci,” vysvětluje Alois Hadamczik.

A právě v posledních letech se ukazuje, že se dá odejít do NHL i v pozdějším věku z české extraligy, i když hráč není třeba draftovaný. To se např. stalo Janu Ruttovi, který odešel z Chomutova a v loňské sezoně odehrál za Chicago 57 zápasů.

Podobným případem je Jakub Jeřábek, který nastoupil v 36 utkáních v dresu Montrealu. A třeba Michal Kempný (Chicago, Washington) si připsal 57 zápasů v loňském ročníku NHL.

Některým to úplně nevyšlo, ale pořád to pro ně nemusí být ztracené (Tomáš Hyka, Radim Šimek či Libor Šulák).

Scroll to Top
Web vyrobili ve Webklient.cz